19. den - Tierra del Fuego - národní park

Teď je večer a konečně máme heslo na WiFi. Můžu teda konečně dopsat chybějící dny. Píšu to stále na mobilu a už mě z toho datlování začíná bolet ruka :) Ale dnešek snad ještě zvládnu ;-)
Naše rána už jsou jedno jako druhé. Buď zaspíme a nestíháme, nebo si nařídíme budíka a pak o ušetřený čas déle snídáme, nebo se válíme v posteli a pak opět nestíháme.
Takže už v jednáct jsme na autobusovém nádraží. Najít microbus do parku není problém. Okamžitě se na nás sesypaly babky, co prodávají lístky pro různé společnosti. Kupujeme zpáteční pro oba za stovku a jedem. Vstup do parku opět placený. Lenka, snílek prchavých nadějí, zkouší estudiantes. Výsledek jako obvykle. Nejste studenti z Buenos, takže to máte za plnou cenu. Osoba za padesát.
Pokračujeme cestou parkem, ani na druhou stranu od města není asfalt. Naštěstí prší a tak se tolik nepráší. Našemu šoférovi se až do Lapatai moc nechce. Má ale smůlu, naše cesta je promyšlená dopředu a nic měnit nehodláme. Takže jedeme až na konečnou.
Paráda, konečně můžeme vyzkoušet pláštěnky - sešly se oba důležité faktory: prší a pláštěnky máme sebou.
Za hezkého počasí tu musí být krásné výhledy ;) Jsme asi jediní, kdo vyrážejí na okruh parkem. Ale dnes máme velké štěstí, asi po hodině se udělalo nádherně, nejen že přestalo pršet, dokonce obloha zmodrala a viditelnost se výrazně zvýšila. Cestou parkem s Lenkou procházíme háji Lengy a všude kolem se válí leňa viecha :) Navštívili jsme rašeliniště, šli kolem řeky se spoustou meandrů, zátok a slepých ramen a nakonec jsme došli na břeh moře. Škoda, že je tak studené, protože voda je průzračná. Celkově jsme překvapení, čekali jsme, že ohňová země bude větší pustina a zatím je to tu zelený ráj se spoustou stromů a krátké husté trávy.
Ale úplně nejlepší jsou opět zvířátka. Jsou tu strašně krotká. Zajíčci mě nechali přijít zhruba na čtyři metry. Mají tu nory a dovádějí na pobřeží. Pak jsem při focení kormorána málem zašláp husu co seděla na velcích. Cestou jsme zase potkali datla, nechal se fotit asi ze dvou metrů. A taky jsme procházeli stádem koní. No doufám, že se mi někdy podaří nahrát fotky, protože tady na konci světa je to úžasný a těžko se to popisuje.
Na zpáteční cestě jsme museli docela pospíchat, ono to ani jinak nejde, když člověk vyráží v jedenáct. Paráda, stíháme a navíc máme i rezervu, protože náš bus má dvacet minut zpoždění. No naštěstí ale jede a nemusíme absolvovat noční procházku po ohňové zemi.
Cestou zpět koukáme na
zajímavou stavbu - domek postavený kolem jiného domku. Oknem v patře je vidět střecha uvnitř místnosti. Tady je vůbec plno věcí zvláštních. Jakoby chtěli mít to samé co evropani, aniž by chápali k čemu to je. Například zpomalovací prahy na silnici jsou umístěny zcela nesmyslně na dlouhých rovných úsecích a třeba u přechodů chybí. Podobně sprchy - někde třeba mají závěs, ale voda z něj stéká mimo vaničku. Ovšem nejvtipnější jsou Argentinci s Malvínama (Faerské ostrovy). U vstupu do města vás vítá cedule s nápisem, že Malvíny jsou a budou argentinské. Ve skutečnosti spíš nebyly a nejsou. (Argentina se pokusila ostrovy nasadit, britští vysadkáři ale argentinské záklaďáky výpraskali a ostrovy jsou tak stále britské) V každém městě je ulice Islas Malvínas, nebo náměstí stejného jména. Všude jsou taky pomníčky s nápisem Islas Malvínas son Argentinas. Nejvtipnější na tom je, že na ostrovech nic není a žije tam pouze 800 lidí, kteří si přejí zůstat pod vládou Británie.